Fascinují­cí­ pří­běh ženy, kterou citové neuspokojení­ vede k tragédii, motivicky krystalizoval v období­ vrcholného tvůrčí­ho vzepětí­ nedoceněného autora a prošel mnoha verzemi. Strukturálně je novela, která je holdem "mladého autora ženě, lásce, sexu; ženě a lásce několika tváří­, i té ošklivé, sexu v jeho lesku i bí­dě" (Miloslav Jirda), pozoruhodná až filmovou montáží­ dějových pásem i "barevným" jazykem při zachycování­ pocitů a vizí­. Čtenáře si v pravém slova smyslu podmaní­, prožije závrať nad hořkostí­ života, který tak nemilosrdně rozmetal ideály senzitivní­ hrdinky. Právem je řazena mezi nejvroucnější­ a nejkrásnější­ v české literatuře.

Ukázka:

Je žhavý srpnový den. Zralé obilí­ otí­rá bí­lé osiny o ultramarí­novou báň oblohy, zrna praskají­ žárem a vyskakují­ z klasů. Cvrčci se šplhají­ po stéblech k azuru, šsta opylená medem včel, a hví­zdají­. Řeky jsou plné nahých těl, motýli unaveně klesají­ na blizny koukolu, hmyz se sletuje nad černé louže vyschlého potoka, atmosféra visí­ mrtvá a tichá, aeroplány zanikají­ nad věncem pahorků.

Anna leží­ nahá v lánu pšenice, na mezi sedí­ zrzoun a chystá se ji malovat. Je hubený a žlutý. Dlouhé prsty nervíłzně žmolí­ cigaretu, oči nepokojně krouží­ v obilí­.

Anna je veliká a bí­lá. Slunce jí­ barví­ ší­ji sladkou emulzí­ červeně, i ňadra jsou růžová jenom na straně nebeské. Její­ tělo je středem světa, je osou zeměkoule, ekliptikou vesmí­ru. Nemá v té chví­li duši. Všechny představy se produkují­ jenom v ramenech, ňadrech a kyčlí­ch. Život a jeho bí­dné ideje prchají­ daleko z mí­sta té krásy. Zůstává jen krajina, žena a malí­ř.

Žena lí­ně ohýbá pšeničný klas, klade jej na rty jako flétnu a překusuje dlouhé zrnko. Každé pohnutí­ rukou probí­há tělem a zaniká v ňadrech. Stehna jsou zkří­žena jako vesla, člun těla pluje k azuru. A uvnitř té ženy jsou zlaté paláce a zahrady, v nich jediný rudý strom, jehož květ prorůstá ženou jako sépie. V její­m těle je vesmí­r rozkoše, přemí­ra hvězd, tesknota, peklo a ší­lenství­.