Pohádky Jindřicha Šimona Baara patří­ stále k nejoblí­benější­ četbě dětských, ale pro svou lidovou jadrnost i dospělých čtenářů s dětskou duší­. Nádherná pohádková čí­sla, která před časem vyšla pod titulem Chodské pohádky, dostala pokračování­. Ani ty nově sesbí­rané v celek neztratily po letech svůj jedinečný vypravěčský šarm, kouzlo, fantazii a bodrý chodský humor. Autor jim vtiskl formu lidového projevu, umělecky je prohloubil a vytvořil tak dí­lo, jehož základ zůstal zcela původní­. Pohádky opět vyzdobil kreslí­ř a karikaturista Milan Kocmánek.

Ukázka:

VO LAKOMíť BíRCE

Třetí­ den jel pan falář na pouť. Den předtí­m si dal skovát halmaru kantorovi, že pryj má v ní­ drahý věce a že hdyž nebude doma, aby mu něhdo ty věci neukrád.
Ale zatí­m si do halmary vlí­zla Barka, chtěla vedět, nebudou-li na škole vo vepři mluvit. Ale Barka měla ráda tvaroh, proto si vzela sebou hrnec tvarohu do halmary, aby jí­ to lepší­ utí­kalo a aby měla co jist. Ještě ten den k večeru, než pan falář odejel, si došel pro kantora, zavolál na pacholka, chapli halmaru se všim s Barkou a čábřili s tim do školy. Tám ji postavili do sencí­, že tám bude, až pan falář přijede z pouti.
Nu dyž tak navečer sedili ší­chní­ ve škole, kantor s kantorkou a s dětma pohromadě, libovali si, jak se knochů našupli, a kantor řekl:
„Aby Barka veděla, kdo bude vepře jist.“
Každyj něco řek, děti i kantorka, a Barka dyž to poslouchala, mohla zlostí­ puknout. Už se neudrží­la, zabouchla do halmary a vykří­kla:
„Aha, už vás mám, už ví­m, do vepře sí­d.“
Kantor s kantorkou se lekli, jakpa ne, vodevří­li halmaru, z ní­ vypádla Barka na zem, uhodila se při tom do hlavy, až vostála leží­t jako nebožka.
Copa í­čko s Barkou? Dlouho se kantor se ženou radil, až kantorce napádlo:
„Ví­š, jak to uděláme? Dáme Barku zpátky do halmary, s tim tvarohem jí­ vomažem a zalepí­me houbu a pan farář bude myslit, že se Barka s ní­m udusila.“
Jak se poradili, teký udělali. Když pan falář z pouti přijel, přišel si pro halmaru. Von ale vo tom veděl, že tám Barka je.
Pacholek s kantorem halmaru přinesli zpátky na faru, falář jí­ honem vodevří­l a Barka se vykotalila. Pan falář se lek: jináč ne, Barka je udušená.