Soubor osmi poví­dek a novel je volným pokračování­m knihy „Rozcestí­ mimo civilizaci“ (Carpe diem, 2007). Také zde autor uplatňuje své cestovatelské zkušenosti a sklony k dobrodružství­, když čtenáře zavádí­ do pro Evropany stále exotických končin s nedotčenou pří­rodou, jako je napří­klad Aljaška, sever Quebeku, Manitoby, Britská Kolumbie či naopak na jih do Mexického zálivu. Barvitost a vizuální­ krása, s ní­ž jsou tyto oblasti vylí­čeny, může oslovit početné milovní­ky cestopisů. V pří­bězí­ch jde však o ví­c – o dramata s mnoha zápletkami bezmála detektivní­mi a nečekaným koncem, o konflikty charakterů v extrémní­ch situací­ch, o srážku minulosti a pří­tomnosti uvnitř postav, protože ocitnout se „mimo cililizaci“ neznamená jen pojem zeměpisný, nýbrž také psychologický a etický.

Ukázka:

RYS
Temeno strmého pahorku, rozježeného dosud nezarostlými troskami stromů, vyvrácených nebo přeražených předloňskou vichřicí­, nabí­zelo rysici několik znamenitých škrytů. Rozhodla se pro nepatrnou spáru, jež tunelovitě šstila do tmavé jeskyňky. Postrádala sice druhý východ, pří­stup však byl opravdu nenápadný a zevnitř se doupě dalo bránit proti jakémukoli nepří­teli. Složila bezbranné kotě do navátého listí­, nedbala jeho hladových protestů, protáhla se otvorem zpět a ze skalní­ ří­msy zkoumala každý detail, zejména cestu, kterou právě vykonala. Nezají­mal ji přitom děsivý chaos polomů, ani měděně ží­hané balvany, jež se mohly kdykoli vydat na zkázonosnou pouť do šdolí­. Zaznamenávala však každičký pohyb v okruhu několika stovek metrů a vyhodnocovala ty, jež mohly znamenat hrozbu. Hluboko dole, hájkem topolů při mokřině, právě probí­há lišák, je však na stopě, také on má na starosti rodinu. Bleskurychlé smýknutí­ pružného těla prozradilo kunu. To je velmi nebezpečné sousedství­. Daleko odtud, u jezera, vznikl rozruch. Rosomák přepadl ve vodě dvouroční­ho losa, rozsápal mu uši a snažil se dostat ke krční­ tepně, ale zoufalému zví­řeti se pod kopyty náhle objevila pevná země, štoční­ka setřásl a vzápětí­ zadupal do bahna. O jednoho nepří­tele méně.
Obtí­žnou pouť dolů a nahoru zopakovala rysice ještě dvakrát. Teprve pak nakrmila nevrlá mláďata, očistila je a zahřála. íšnava ji přemlouvala ke spánku, ale vrozená opatrnost byla silnější­. Vrátila se na ří­msu, nepatrně nad ni vysunula hlavu a opět bedlivě prohlí­žela okolí­. Věděla, že sdí­lí­ tento kraj s další­mi dvěma rysí­mi samicemi, nyní­ rovněž matkami, a obrovským starým samcem. Poznala jeho pach, kterým značkoval svůj rozsáhlý reví­r, a z jeho intenzity bylo zřejmé, že je nyní­ nablí­zku. Od něj však štok rodině nehrozil. Pahorek se vypí­nal jako bašta nad jezernatým a bažinatým okolí­m, v němž téměř chyběla srnčí­ zvěř. Život zde byl těžký a konkurence veliká. Nejlepší­ loviště v ní­zkých polohách patřila vlkům a rosomákům, vyšší­ partie liškám, kunám a jezevcům, ti všichni se však museli mí­t na pozoru před medvědy, večně hladovými a nevyzpytatelnými. Zají­ci a jiní­ hlodavci, poučeni pří­tomností­ tolika dravců, byli nadmí­ru opatrní­, takže rysici nezbývalo nic jiného než se zaměřit na nesnadný lov ptáků, vyžadují­cí­ akrobatickou obratnost, pří­padně na vylupování­ jejich hní­zd. K dovršení­ všeho se před několika dny objevilo nové, pří­mo obludné nebezpečí­, protivné cizorodé pachy a zvuky, s nimiž se ještě nesetkala. Objevila také stromy, jejichž kůra byla rozdrásána do značné výše. Instinkt jí­ napoví­dal zvýšit obezřetnost a neprozrazovat svou existenci. Ale nyní­ byla rysice spokojená. Podařilo se jí­ nají­t dobrou skrýš, zajistila bezpečí­ svých dosud slepých mláďat. Znovu je láskyplně olí­zala. Potom se kolem nich stočila a usnula, aby načerpala sí­ly před noční­m lovem.