Ve francouzském šarmu a italské rozpustilosti se odehrává děj druhého dí­lu Bobulí­. Taková je i kniha, v ní­ž se opět setkáme se známými rošťáky. První­ prchá z dosahu hoteliérského páru, jemuž přivedl dceru Marii „do neštěstí­â€ś. Kde jinde by se měl skrýt než ve Višňové, kde jeho parťák našel sám sebe a kde se na dědově pozemku se snaží­ vyrobit jedinečné slámové ví­no? O silném vztahu ke Klárce ani nemluvě. V patách má mladý „Casanova“ nejen běsní­cí­ rodiče Marie, ale i najatého „likvidátora“, nešiku a smolaře. Všichni se sejdou ve vesnici, aby tam mohl vyvrcholit hon na nezbední­ka, který do svého maléru zase vtáhl kamaráda. Oba nakonec visí­ za špičky prstů nad propastí­, symbolickou i skutečnou. Pád do ní­ je neodvratný. Kniha je doplněna bohatou obrazovou pří­lohou.

Ukázka:

Den jako stvořený pro zabití­

Prvorepublikové sí­dlo, spí­š zámeček než vila, uprostřed stinné zahrady s bazénem pro hosty, je tí­m pravým mí­stem pro vybranou klientelu.
Z blí­zkého golfového hřiště se nese potlesk za zvláště dobrý odpal. Na terase hotelu se mezi hosty tiše a diskrétně pohybují­ serví­rují­cí­ čí­šní­ci oblečení­ v krásných a decentní­ch uniformách.
„Pozor,“ upozorňují­ jeden druhého, „šéf je tady!“
Po pěšině vysypané ří­ční­mi oblázky kráčí­ k restauraci podniku prošedivělý elegán. Ostře řezané rysy obličeje, široká ramena napí­nají­ oblek z kvalitní­ látky. Jestřábí­m zrakem kontroluje maličkosti, neboť dobře ví­, že jen spokojený host se vrací­ jak ti pří­sloveční­ dobří­ holubi.
„Kocšrik se nese jako tygr...“ ucedí­ jeden z obsluhují­cí­ch a šslužně zdraví­ majitele podniku a šéfa v jedné osobě šklonem hlavy.
Ten gesto opětuje a v duchu si zapisuje do paměti, že na stolcí­ch stojí­ vázičky s vadnoucí­mi květy. Jak dlouho je budu učit, aby je včas měnili? Směna bude o pět stovek lehčí­. A co ty ubrousky na stole? Zastaví­ se a sám je upravuje.
Zahradou se nese dí­včí­ štěbetání­. K hotelové restauraci se blí­ží­ roztomilá trojice. Hoteliér se nad ní­ pousměje. Zezadu lyceum, zepředu muzeum, jak ří­kával jeho drahý papá.
íšsměv šéfa nic nestojí­, dámy ho umí­ ocenit zrovna tak jako dobrou kávičku s dezertkem. Na nějakou tu korunu pak při placení­ nehledí­. A jak Kocšrik dobře ví­, halí­ře dělají­ talí­ře.
„Dobrý den, mé dámy!“ láme se v pase.
„Pan hoteliér, a osobně...“ jsou potěšeny jeho zájmem.
„Ráčí­te na kávu? Děláme ví­ce jak třicet druhů. Dovolil bych si doporučit irskou s kapkou whisky...“
„Dáme na vás, pane řediteli...“
„...a k tomu bych neváhal nabí­dnout specialitu podniku, o které si dovolí­m ří­ci, že je lepší­ než Sachrův dort!“
„Ale co naše linie?“ chichotají­ se roztomilé dámy.
„Je v nejlepší­m pořádku. A nic ji nemůže ohrozit, krasavice. Račte za mnou...“
Kocšrik své stálé zákaznice nasměruje na terasu, kde je nádherný výhled. Znovu se usměje při vzpomí­nce, jak mu tady kdysi udělala skandál jedna ze zákaznic starší­ho věku, když jí­ doporučil k ví­deňské kávě rakvičku.
„Pří­jemný člověk...“
Zaslechne pochvaly, kterými ho za jeho zády trojice dam hodnotí­. A je mu blaze na duši.
„A fešák!“
Ze zvyku si vjede hřebenem prstů do vlasů a upravuje takto perfektní­ stří­brný ščes. Ještě kontroluje prsty uzel kravaty. Téměř neznatelným gestem pak přivolává jednoho z čí­šní­ků a posí­lá ho na terasu k nově pří­chozí­m. Sám zamí­ří­ do kuchyně. Dobře ví­, že jeho osobní­ pří­tomnost je tady nutná od rána do večera. Jinak majitel chudne a personál bohatne.
Království­ šéfkuchaře sví­tí­ vyleštěným chromem. Doslova by se zde dalo jí­st z podlahy.
„Tak jak to jde, vážení­?“ zastaví­ se mezi dveřmi, aby měl přehled, kdo co dělá.
Šéfkuchař i pomocní­ci znejistěli. Opětují­ pozdrav. Šéf má respekt, to se musí­ nechat.