Druhý svazek vybraných spisů klasika české literatury zahrnuje následují­cí­ príłzy: Ukradený měsí­c (1956), Putování­ za švestkovou vůní­ (1959), Praštěné pohádky (1965), Malá vánoční­ poví­dka (1966), Pohádka na klí­č (1967) a Cestopis s jezevčí­kem (1969). Nádherná pohádková imaginace autora je tak vůbec poprvé pohromadě v jednom svazku!

Ukázka:

POHíDKA NA KLíŤČ

Každý člověk má nějaký klí­č, jen děti ne. Malé děti nemají­ klí­če, protože nedosáhnou do klí­čové dí­rky. A klí­č bez klí­čové dí­rky je k ničemu. Také klí­čová dí­rka bez klí­če. Každý klí­č musí­ mí­t klí­čovou dí­rku a každá dí­rka klí­č. Jistě máte malé auto a malý vlak. A malého šaška. Někdo z vás má možná také malou psí­ boudu. A malého bernardýna. A kdo má malé klí­če? Nikdo?
Tak vám je posí­lám. Je to celý svazek a jsou to klí­če od kní­žky.
Otevřete si, prosí­m, první­ stránku. Prosí­m, zastrčte klí­č do klí­čové dí­rky a odemkněte.
No vidí­te, byly to dveře do zahrádky. Je to malá zahrádka. Roste v ní­ jen několik růžiček, dvě mrkve, jedna kedlubna, jeden česnek a pažitka.
To na plotě je kos Monika, protože je to kosice. Kosice si každé ráno poví­dá s dědečkem v okně a poví­dají­ si takhle: „Dědečku,“ poví­dá kosice, „proč tak smutně koukáte?“
„Ale,“ poví­dá dědeček, „protože chci ven, a nemůžu. Ztratil jsem klí­č.“
„Ale dědečku,“ poví­dá kosice, „to je přece maličkost. Děti vám otevřou. Jen pojďte ven.“
A pes Muška spí­. Jední­m okem spí­ a jední­m uchem poslouchá. Druhým okem hlí­dá a druhým uchem si odhání­ komáry. Komáři tu nejsou namalováni. Jeden byl, ale ten vždycky uletí­, když slyší­, že někdo oteví­rá stránku. „A ví­š, Moniko, že mně se už nechce ven, ale vůbec ne,“ poví­dá dědeček.
„Babička mi uvaří­ kafe. Viď, babi? Ale otevří­t dveře byste mohli. Já jsem nerad zavřený.“
Tak prosí­m, otočte klí­čem. Podí­váme se k dědečkovi a babičce.
No, ti to mají­ hezké! A jak se mají­ rádi! Babička má modrý buclatý kafáček a dědeček pěnovku. Kdyby se vám podařilo rychle otevří­t stránku, možná že byste viděli, jak se z té pěnovky kouří­.
„Nech už toho kouření­,“ ří­ká babička, „nebo mi načichne kafe.“
„Já mám rád kafe načichlé a čí­m je ví­c načichlé, tí­m mně ví­c chutná. Já mám rád kafe s kouřem. A ty, babi?“
„Já s cukrem,“ poví­dá babička. „Dědečku, neví­š, kde je klí­č od almary? Mám tam pytlí­k s cukrem.“
„Ty také nic nenajdeš,“ ří­ká dědeček. „Mně se nikdy nic neztratí­, a tobě všechno.“
Děti, nemáte klí­č od almary? No prosí­m. A teď pomalu a opatrně, hezky pomalu otočit, tak a almara je otevřená.
Jé, to vám je nádherná almara! Jenže prosí­m vás, nic z ní­ neodnášejte, všechno tam nechte. Dědečkovi a babičce nic neberte, abyste jim to v almaře nerozházely. Na ty housle hrával dědeček, ještě když býval polí­rem. Hrával na ně pí­sničku: Stavěli tesaři zední­kům lešení­! Na hlavě měl menší­ klobouk. Ne ten větší­, ten je ze svatby, a ten malinký je babiččin. Brávala si ho do lesa na maliny. Protože ráda sbí­rala maliny v klobouku. Tady jsou babiččiny svatební­ šaty s růžemi. Ty šaty jsou z hedvábí­ a růže atlasové. Ta vojenská čepice je také dědečkova. Tu má z války. A je v ní­ dí­rka. Ale ta není­ klí­čová. Ta je od kulky. Kulka prolí­tla čepicí­ a dědečkova hlava zůstala celá. Proto má dědeček hlavu. Bí­lou jako mlí­čko do kafe. Dědeček rád kafe s mlékem. Babička má zase ráda dědečka. A jeho bí­lou hlavu.
„Dědečku,“ ří­ká, „nekoukej pořád z okna, nachladí­š si hlavu.“
A co ten kufr tady v almaře? Ten pytlí­k s cukrem bude jistě v kufru. Děti, prosí­m vás, otevřete tí­m malým klí­čem kufr, ať je pokoj. Ať se to kafe osladí­ a ať je pokoj.
Jíł, kdepak cukr. Vůbec žádný cukr tam nebyl – ani kostka. Ovšem jsou některé věci lepší­ než cukr. Napří­klad rumové bonbíłny. A na dně v tom kufru ležel starý, trochu plesnivý rumový bonbíłn.
„Hele,“ řekla babička, „to je ten rumový bonbíłn, jak jsem ho dostala za dobré vysvědčení­, já měla, dědečku, samé jedničky. A co jsi měl, dědečku, ty?“
„I já byl dobrý žák,“ řekl dědeček. „Jenže my jsme byli chudí­ â€“ u nás se bonbíłny nedávaly. A proč jsi ho tenkrát nesnědla?“
„On už byl tenkrát trochu plesnivý, dědečku. To byla taková památka.“
Bonbíłn měl ustláno v růžovém papí­rku a vedle něho ležela růžová pentlička a vedle pentličky jedna stará fotografie. Byl na ní­ chlapeček a holčička. Oba byli trochu pobledlí­ a vůbec se na sebe nedí­vali.
„Jíł, dědečku, to jsi ty, tys byl ale hezký chlapeček. A to jsem já, mám na sobě růžovou mašli, co tady leží­.“
„My jsme si byli už tehdy hodně podobní­,“ řekl dědeček, „proto jsme se měli rádi.“
„Žes mi to nikdy neřekl, ani ve škole, ani doma,“ řekla babička. „Ty můj zlatý nemluvo. Až dnes.“
Pak si rozdělili ten plesnivý bonbíłn. Dědeček ho přikusoval ke kafi s mlékem a babička ho snědla jen tak. Velice jim chutnal.
Tak, děti, a teď kdo chce, ať zavře kní­žku zase celou pozpátku. A kdo nechce, nemusí­. Jen dávejte pozor na klí­če, ať je neztratí­te. To byste pak nemohly ani do zahrádky, ani do seknice, ani do almary, ani do kufru. Je přece hezké mí­t tolik malých klí­čů a otví­rat tolik věcí­. Jen ty klí­če nespleťte, protože každý klí­č má svou dí­rku. A každá dí­rka svůj klí­č.