První­ svazek vybraných spisů klasika české literatury zahrnuje výbory z následují­cí­ch príłz: Psí­ život (1959), Májové hvězdy (1960), Indiánské léto (1956), Gabore, Gabore! (1963), Dětské etudy (1955), Milenci z bedny (1959), Vají­čko (1963) a Černá bedýnka (1960).

Ukázka:

Jelimánek

Dávno dozněl hlahol trubek, dusot cválají­cí­ch kopyt o dláždění­ a slavnostní­ ržání­, vybledly prapory kavalerie. Armády se ztratily v hukotu motorů a v benzí­novém smradu; lidé si vlezli za pancéře.
A kam jste se poděli vy, poní­ci od kutálek, věrní­ koní­čkové, milí­ tahouni bubnů?
O jednom, zvaném Jelimánek a také Jeliman nebo Eman, jsem slyšel tolik, že si to nemohu nechat jen tak pro sebe. Vyprávěl mi o něm člověk, který s ní­m byl přes dvacet let, a to je dost, aby se člověk a kůň poznali.
Jelimánek se dostal k vojenské hudbě protekcí­.
CHOV PLEMENNíťCH PONíŤKĹ®

Franta Lev
Pomykáček

měl zetě někde v agrární­m eráru, a tak se stalo, že se pro vojenské hudby za ščelem tažení­ bubnů systemizovali Pomykáčkovic poní­ci popelavé srsti a prý anglické krve.
Jelimánek nastoupil jako hří­bě a byl dán do penze ještě v plné sí­le. Stalo se to, když československé hudby už neměly komu hrát a bubny byly uloženy jako trofej v magazí­nech reichswehru. Jelimánka si vzal na starost bývalý tambor Ferdinand Kubala, který se zamlada vyučil cirkusákem, eskamotérem a iluzionistou a na stará kolena si obnovil živnost se souhlasem všech pří­slušných šřadů, když nereflektoval na mí­sto cenového referenta na okresní­m hejtmanství­.
Vzal poní­kovi na památku červenou deku s vyšitým čí­slem pluku a zlatými třásněmi, kterou zhotovila vyšší­ dí­včí­ škola a věnovali ji Jelimánkovi k dvacátému výročí­ založení­ pluku. Odnesl si také do civilu dva rejžáky na hřebelcování­ srsti a pytlí­k na oves. Převzal Jelimánka na Cavalletto, protože byl kdysi v Itálii, a vytáhl s maringotkou, kolotočem a malou střelnicí­ do světa. Myslí­m tí­m hlavně Posázaví­ a nanejvýš ještě kousek Českomoravské vysočiny.
„Hyjá, Cavalletto mio!“ vzkřikl a plácl ho přes zadek, „žádný poklus, žádný cval, jen klí­ďopí­ďo do kopečka. Žer oves a dělej z něho koblihy, ale ne před lidma. Já tě budu opatrovat, a to máš lepší­, než kdyby tě opatroval sám ří­šský protektor.“
Vydali se na tu cestu po silnicí­ch státní­ch, zemských a okresní­ch – a na těch okresní­ch už zůstali. Kdo je potkal, ten se zasmál a dlouho se za nimi ohlí­žel, a ještě pak o nich vypravoval dětem, že se mu jako nachomejtl poslední­ cirkus a pod boudou že se ozývalo něco jako lev anebo levhart, až z toho šla hrůza. Ale to jen chrápal Ferdinand Kubala, iluzionista, který žil bez iluzí­ a věděl, že člověk má jen to, co projí­ a prospí­.
Kavalkáda to byla vskutku parádní­. Vpředu supěl traktor, který pocházel od technického zbrojnictva a připomí­nal nejví­ce samovar na gumách. Táhl maringotku, vůz s plachtou a valní­k. V maringotce sí­dlil za blankytnými záclonkami sám Ferdinand Kubala, který někdy pro zpestření­ provozu přesedal na traktor a ří­dil osobně. Pod plachtou byla naskládána střelnice, a dřevěné labutě koukaly na silnici a vzadu jeden malovaný kůň vystrkoval zadek. Na valní­ku cestoval spodek kolotoče.
Na traktoru trůnil jistý Kosina Karel, četař déleslouží­cí­, tč. mimo činnou službu, mistr kří­dlovky a lesní­ho rohu, který před každou vesnicí­ zastavil, zatroubil a zadeklamoval:

Senzační­ zpráva
se na vědomost dává.
Cirkus se zde postaví­,
každého z vás pobaví­.
Nebudem tu stále,
pojedem zas dále.
Proto, lidi, pospěšte,
a náš cirkus navštivte!