Bezmála dvouhodinový koncert čtvrt století­ na folkových píłdií­ch se pohybují­cí­ho Slávka Janouška z dnes už pomalu legendární­ Balbí­novy poetické hospůdky v Praze vychází­ v luxusní­ edici obsahují­cí­ kní­žku o 64 stranách se všemi texty (namátkou Mumie, Náš dům, Jakubovi, Tancuj a zpí­vej, Rozhovor s nádražákem, Škoda 1000 MB, Kdo to zavinil, Pochodové cvičení­, Imaginární­ hospoda či Halleyova kometa), komentáři autora k jednotlivým pí­sničkám, dosud nepublikovanými fotografiemi a originální­mi dětskými a studentskými ilustracemi na téma Janoušek a v neposlední­ řadě studií­ o jeho tvorbě z pera Josefa Prokeše. Na tuzemském trhu nemá výsledný komplexní­ artefakt, vydaný ve spolupráci s Janouškovou agenturou JAN, obdoby. Obrazový nosič potom přináší­ vedle koncertu i dva archivní­ pří­spěvky České televize, vyprávění­ o protagonistových kytarách a fotogalerii.

Ukázka:

POCHODOVÉ CVIČENíŤ

Každý rok když přijde květen
Pomáhám s branným cvičení­m
Horák řek že prej jsem kretén
Céčka s ní­m nevymění­m

Jansová mi řekla Slávi
Sežeň mi pak dvojku masku jo
To ví­š že jo Takové hlavy
Je třeba chránit pro lásku

Vyznání­ a poetický
Jansová hned zčervenala
A Horák řek Blbec jak dycky
Hodina začí­nala

Děti Na pochodové cvičení­
Svačinu tužku a blok
A náplasti jedno balení­
A pláštěnku Co kdybys zmok
A jak se zlepšují­
Zbraně hromadného ničení­
Musí­me se zlepšit i my
V pří­pravě pochodového cvičení­
Abychom byli mezi první­mi

Kromě pláštěnky každý mí­t musí­
Čtyři sáčky z igelitu
A gumičky Zkontroluju si
Kde je doba yperitu

Soudružko nač jsou ty sáčky
No jo Horák zas vyrušuje
Na nohy Horáku a též na ručky
To záření­ pohlcuje

Děti Při pochodovém cvičení­
Nelze mí­t nic v pytlí­cí­ch
A v pásmu radioaktivní­ho zamoření­
Půjdeme ve dvojicí­ch
A jak se zlepšují­
Zbraně hromadného ničení­
Musí­me se zlepšit i my
V pří­pravě pochodového cvičení­
Abychom byli mezi první­mi

Přes boty igeliťáky
Na ruce jo to dá práci
A na hlavu natáhnu taky
A zajistí­m kapucí­

Horák si pytlí­ky nevzal
Za céčka si dva vyloudil
Ale gumičky mu nikdo nedal
Ví­c rentgenů by zasloužil

Děti Po pochodovém cvičení­
Budem už vědět co dělat
Po jaderném napadení­
Nebudem jak stádo telat
A jak se zlepšují­
Zbraně hromadného ničení­
Musí­me se zlepšit i my
V pří­pravě pochodového cvičení­
Abychom byli mezi první­mi

Jansová mi řekla Slávi
Přendej mi přes ruku gumku jo
Kapuca hele mi sjela z hlavy
Na svačinu mám šunku

Náhle je na světě hezky
I v pásmu zamoření­
Drží­me se za pytlí­ky
A jdem s Jansovou v rozechvění­

Po pochodovém cvičení­
Budem už vědět co dělat
Po jaderném napadení­
Nebudem jak stádo telat
A jak se zlepšují­
Zbraně hromadného ničení­
Musí­me se zlepšit i my
V pří­pravě pochodového cvičení­
Abychom byli mezi první­mi

(1985)

Jsou některé pí­sně, které vzniknou zcela spontánně, i jejich provedení­ je takové, fungují­ všude, mají­ jednoznačný šspěch, každý se vyptává: Jak tě to mohlo napadnout? A spousta lidí­ se přizná, že závidí­, že něco podobného nenapsali taky. Člověk o tom přemýšlí­, chce po čase napsat zase něco takového, ale vždycky už je to jenom jako tamto, a tak to zahodí­. Tato pí­seň je z těch, které si závidí­m i já sám.
Přišel jsem na ni proto, že jsem jako žák zažil bezpočet pochodových cvičení­, poté jako učitel rovněž. Při jednom takovém jsme se s mou tří­dou na polní­ cestě zrovna zahalovali pláštěnkami a ruce a boty igelitovými pytlí­ky těsně před tí­m, než absolvujeme průchod pásmem jaderného zamoření­, které označovala překližková cedule. Vtom jsme spatřili na poli postavu, kulhavě klopýtají­cí­ k nám. To soudružka ředitelka v poněkud nevhodné obuvi vyrazila na kontrolu dětí­, učitelů a dodržování­ předpisů. Samozřejmě si povšimla potutelného smí­chu žáků i toho, že ne všichni měli šstroj kompletní­ â€“ Horák si pytlí­ky nevzal. Rozkacená soudružka mě za to seřvala stejně jako za igelitové pytlí­ky leží­cí­ na cestě před námi, kudy jsme ještě neprošli – evidentně pozůstatek předchozí­ tří­dy – a pravila: To si ještě vyří­dí­me! A nasupeně odešla po cestě do pásma. Za rukáv mě zatahala tří­dní­ šprtka a šeptla: Ale soudruhš, tam vona přece nesmí­, dyť nemá pláštěnku ani pytlí­ky! Horák pak sám od sebe cestu uklidil, když si pytlí­ky posbí­ral a doplnil tak svou ochranu. Absurdnost byla dokonalá. Ještě ten den, když jsem u nás na sí­dlišti na balkíłně věšel plí­nky, mě napadlo: A jak se zlepšují­ zbraně hromadného ničení­, musí­me se zlepšit i my.
S pí­sní­ jsem měl šžasné zážitky zejména na Portě, kde třicet tisí­c lidí­ zpí­valo se mnou. Když nasadili vysoký tíłn refrénu o oktávu výš a zaduli, pochopil jsem poučku, kterou jsem ve škole v hodinách fyziky nikdy nechápal, že totiž zvuk je hmota. Měl jsem pocit, že mě jejich zpěv odfoukne z jeviště. Pocit jako půl metru před basovou bednou hodně hlasité kapely, kdy zvuk pří­mo fyzicky cí­tí­te, neboť bubnuje do hrudi, břicho se chvěje a kalhoty vlají­. Zpěv z tolika hrdel vytvářel nádherný a nezapomenutelný zvukový efekt. Když pak už publikum pí­seň dobře znalo, oblékalo se do pláštěnek a vytvářelo všelijaké hady proplétají­cí­ se mezi diváky. Jednou v Telči dokonce i s ochrannými maskami. Té pí­sně jsem si užil.