Malí­ř, který je bytostně spjat s jihem Moravy, jako by ve třech rozsáhlejší­ch príłzách bilancoval, nikoli však s tvorbou, výtvarným umění­m, ale se svými osudovými láskami. Přiznává se ve třech pří­bězí­ch k nejedné slabosti, což činí­ vzpomí­nání­ na klí­čové lásky jeho života navýsost lidským.

Ukázka:

RUFA

Kdo by uvěřil, ba ani on sám, Toní­k, chlapec z malé vesničky, odkud se většina lidiček dostala nejdále za humna, snad do blí­zkého městečka, že právě on prožije okouzlení­ láskou k dí­vce z druhého konce světa. Jako dí­tě sbí­ral známky, a proto věděl, kde leží­ Kurilské ostrovy, mí­sto chladu a žhavých sopek zároveň.
Vzhlí­žel k tmavovlásce s šžasem, neboť mu připomí­nala domorodou dí­vku z kraje lovců tuleňů, a žasl, že i ona cí­tí­ spří­zněnost a souznění­ duše.
Již tehdy v exotické krajině subtropů věděl, že na toto setkání­ nikdy nemůže zapomenout.
Tak jako ovoce trháme, až uzraje, až je voňavé a chutné, tak se i on odvážil napsat tento pří­běh, neboť v tomto čase je ovoce již snědeno.

Malá vesnička, ve které se chalupy tiskly k sobě, měla méně domků, než je dří­vek v ptačí­m hní­zdě.
Lidé si je stavěli z hliněných cihel, a tak se opí­raly jedna chaloupka o druhou. Zato uvnitř bylo teplo, i když hliněné podlahy vytvářely vlhké ovzduší­. V domcí­ch se topilo dřevem a uhlí­m. V čase zim stoupal z komí­nů kouř a působil velmi idylicky.
Jenže toho roku bylo mrazivo, byl leden a krajinu pokryla sněhová přikrývka. Silný mráz dával o sobě vědět. Sužoval domácí­ zví­řata, z chlévů se valila bí­lá pára, ozývaly se podivné zvuky, neboť mráz trhal bečky a škopky s dešťovou vodou.
Z horní­ho konce, zabalená do kostkovaného vlňáku s třásněmi, vlňáku černé a šedé barvy ,kolébavým krokem spěchala porodní­ bába. V papučí­ch z filce to neklouzalo. Mladý muž, který přišel poprosit o pomoc, byl už dávno vpředu. Byl to rtuťovitý člověk, kterého dobře znala. Aby ne, znal ho každý. Byl zkrátka jiný než ostatní­. Jako by do této obce ani nepatřil. Ostatně, jeho předkové pocházeli ze sousední­ vesnice. A jeho žena také byla odjinud. Ale na to teď porodní­ bába nemyslela. Věděla, že se má Fanuši, jak ji v obci nazývali, narodit první­ dí­tě. Věděla, že je důležité, aby přidala do kroku. Ne že by se obávala, že se něco zmešká, ale proto, že chtěla budoucí­ maminku uklidnit.
Po asi dvou stech metrech stanula v uličce, která se stáčela do mí­rného kopce. Domky po straně jedné, plot ze šedých prken na straně druhé. Za plotem obrovské stromy – akáty. Luskami chrastily a bylo jich až černo. Mnoho plodů – velká zima, pomyslila si stařena. Bylo tomu tak.
Minula vrata a stanula u dveří­ â€“ u žebráčky. Dveře byly masivní­, starodávné s reliéfy a železnou tepanou klikou. Cí­tila lůj, kterým ještě nedávno někdo dřevo dveří­ natřel.
Dveře byly přivřené, vešla do sí­ně. Jakmile cvakla klika a bába za sebou zavřela, otevřely se takřka současně dveře na levé straně. Ucí­tila těžký a teplý vzduch. V pří­tmí­ petrolejové lampy zahlédla Františku. Sedla si k ní­ na postel, vlastně manželskou dvoupostel s vysokými čely, která byla mí­stní­m lakýrní­kem fládrována do žlutohnědé barvy. Nad postelí­ byl velký oválný obraz anděla strážného...
V tomto čase kozoroha se narodil nedlouho po půlnoci chlapec. Prvorozený. To je dobře, pomyslila si maminka. Chtěla chlapce. Tak to přece má být.
Nebylo třeba hledat jméno. Snad každý v rodině dává jméno po otci.
Křik novorozeněte „přivolal“ otce dí­těte a po chví­li vešla i babička. Babička, která obývala s nimi chaloupku o dvou mí­stnostech, komoře a chlí­vku.
Babička sedávala v kuchyni na stoličce a starala se o oheň v železném sporáku, který měl železnou troubu. Ta byla stále otevřená, to aby teplo sálalo do mí­stnosti. Naproti zdi byla zarámovaná fotografie její­ho muže, rakouského oficí­ra. Sedávala u kamen a vzpomí­nala na svůj život. Křik dí­těte ji probral. Byla zvědavá, bude-li to chlapec. Stařenka byla vysoká jako její­ syn, otec dí­těte, které se právě narodilo.
Zatvářila se neurčitě a odešla si zdří­mnout. Neodstrojovala se dnes, neboť věděla, že ji tu zde co nevidět bude potřeba.
Tatí­nek byl porodní­ bábě k ruce... Františka usnula. Otec Antoní­n osaměl. Bylo kolem třetí­ hodiny a cí­til se unavený. Přiložil do kamen a svalil se na postel. Byly tři. Tři unavené bytosti. Každý snil o něčem jiném. Mladá maminka upadla do uspokojivého omámení­, snad i radosti, že má za sebou tu nejistotu z porodu. Nejistotu, která tí­ží­ každou maminku. Bude vše tak, jak má být? A bylo. Porodní­ bába se vytratila a slí­bila, že hned ráno zase přijde.
Uprostřed dvou těl ležel „ježí­šek“ a nad ní­m velký anděl, nad třemi lidskými bytostmi držel ruce s dlaněmi obrácenými k nim dolů.
Otec Antoní­n, ač unavený, pátral v mysli, co bude dál. Co je čeká, jak rodinu uživí­, jak zvládnou události, které se na svět valí­. Mí­t dostatek dřeva a uhlí­, snad i krmivo pro králí­ky, kozu, slepice..., to se dalo zaří­dit, ale třicátá léta dvacátého století­ neslibovala nic dobrého. „Válka, válka,“ ozývalo se ze všech stran. Co se to chystá v Rakousku a Německu? Co se to událo v Rusku. Otec Antoní­n toho hodně věděl. Čí­m ví­c toho věděl, tí­m ví­ce to na něj doléhalo. Byl to balvan strachu. Bál se nejen o svou rodinu, bál se o celý svět!