Autohavárie – banální­ situace, najednou je všechno jinak... Opravdu existují­ okamžiky, které zásadně a najednou mění­ vše, nebo má každá vteřina svoji pří­činu a současně své nevyhnutelné důsledky? Je každý okamžik našeho života logickou součástí­ řetězce pří­čin a následků, nebo existují­ okamžiky zlomu? Osud občas zamí­chá karty a hraje se další­ kolo. Je důležité, jaký je v ruce list, ale důležitější­ je hráč. I se špatnou kartou se dá zahrát dobrá hra. A naopak... Život máme jen jeden a záleží­ předevší­m na nás. Druhý pokus nebude. Prokletá vteřina, nový román západočeského autora, vypráví­ o tom, jak je možné využí­t i omezené možnosti, ale i jak je snadné šanci promarnit.

Ukázka:

Vždycky jezdil rád, teď ale jí­zdu vůbec nedokázal vychutnat. Jel co nejrychleji. Tvrdě, agresivně, bezohledně. Vůči sobě, svému autu, okolí­. Před chalupou zabrzdil tak, že sebou auto smýklo. Zabouchl za sebou dveře.
„Co jí­ je?“ zeptal se Terezy mí­sto pozdravu.
„Neví­m, ani doktoři to nevědí­. Vyšetřují­ ji. Zase ji začalo bolet břicho, mysleli, že je to slepé střevo, ale prý není­. Snad něco s krvinkami... Romane, já se bojí­m.“
„Jedeme do nemocnice,“ rozhodl. Tereza vypadá hrozně. Rozcuchaná, nenalí­čená... Asi moc nespala.
***
Na parkovišti před týnskou nemocnicí­ bylo dost plno. Návštěvní­ hodiny jsou teď každý den.
„Leží­ teď na dětském,“ řekla Tereza a vedla Romana nemocniční­ chodbou.
„Jdeme za doktory,“ řekl Roman.
„Napřed za Monikou,“ namí­tla Tereza. Chci ji vidět, než se půjdeme ptát.“
Mlčky přikývl a nechal se odvést k bí­lým dveří­m, na kterých byla barevně vymalována žirafa. Na každých dveří­ch na dětském oddělení­ je namalované nějaké zví­ře, všechna jsou pestrá a veselá.
Monika ležela na čtyřlůžkovém pokoji na první­ posteli vlevo. Je bledá a smutná, uvědomil si Roman. Strašně bledá. Trochu se usmála, když viděla ve dveří­ch rodiče.
„Tak co, Moni, ty ses před školou schovala do nemocnice? Prázdniny končí­...“
„Nepůjdu do školy,“ řekla potichu, „chce se mi spát...“ Chytila ho drobnou rukou za prsty. Posadil se na židli vedle postele a pohladil dcerku po vlasech. Tereza se posadila na okraj lůžka a sklonila se k Monice.
„To bude dobrý, Moni, než začne škola, budeš zase zdravá.“
„Mě nic nebolí­, jenom se mi chce spát...“
***
Primářka dětského oddělení­ vypadala pří­sně. Asi to dělají­ ty brýle. „Má zánět mí­zní­ch uzlin, to může zezačátku vypadat jako zánět slepého střeva.“
„Kdy ji pustí­te?“
„Zatí­m ne.“
„Proč? Ří­kala jste, že operace není­ nutná,“ namí­tla Tereza.
„Ne,“ přisvědčila primářka. „Operace zatí­m nutná není­, ale musí­me Moniku celkově vyšetřit, zatí­m není­ šplně jasné, o jaký zánět se jedná.“
„A nebylo by lepší­...“ Roman otázku nedokončil, ale lékařka přesně poznala, co chce ří­ci.
„Nebojte se, spolupracujeme při vyšetřování­ s dětskou klinikou, kdyby to bylo nutné, přeloží­me Moniku do fakultní­ nemocnice.“
***
„Myslí­š, že ji nemáme nechávat v téhle nemocnici?“ zeptala se Tereza Romana na chodbě, když odcházeli od dětské primářky. „Co chceš dělat?“
„Neví­m...“ Opravdu neví­m, co je teď nejlepší­. Tohle je to poslední­, co potřebuju... Problémy v práci, starosti s parcelami na Výhledech, Eva, teď tohle... „Co ty?“
„Zůstanu tady s Monikou. Tady už ty doktory alespoň znám. Ta primářka přece ří­kala, že když to bude třeba, přeloží­ ji do fakultní­ nemocnice.“
„Já ale musí­m do Plzně.“
„Já ví­m,“ přikývla Tereza.
„Já ale musí­m jet už dnes.“
„Počí­tala jsem s tí­m, že se nezdrží­š. Já tu ale zůstanu,“ opakovala.
„Začne škola.“
„A co? Pár dnů se beze mě obejdou. Nenechám tu Moniku samotnou.“
Přikývl. Takhle to asi bude opravdu lepší­. Doma bude mí­t klid, Tereza tu má zase rodiče, nebude sama... Trochu zaváhal, jestli má Tereze ří­ct, že dostal výpověď. Ale co, na to je času dost. Teď jsou nejdůležitější­ Výhledy.
***
Rozhodl se, že si uvaří­ kávu. Nalil vodu do kávovaru, nasypal kávu do kovové misky překapávače, tak, trochu udusat lžičkou... Nasadil misku do pří­stroje a rázným pohybem doprava dotáhl. Až zhasne to oranžové světýlko, můžu zmáčknout tlačí­tko. Rozhlédl se po lince. Poslední­ šálek ze svatební­ho kávového servisu byl v odkapávači. Vzpomněl si, jak rozbil ten minulý, a najednou mu bylo trochu smutno. Který jsem to minule rozbil? Můj nebo Terezin? Vzal hrneček do ruky a postavil ho pod trysku kávovaru. Tenhle je můj nebo Terezin? Vůbec ho nenapadlo, že by také mohl být společný... kdysi jedli polévku z jednoho talí­ře, to už je dávno... Káva je pří­jemně horká, voní­... Měl bych zavolat Evě. Napil se trochu kávy a vstal od stolu.
***
Výhledy, tady to mám stejně nejraději. Tady budu jednou doma. Tady budu sedět na terase svého domu a dí­vat se na západ slunce za těmi kopci na obzoru, vedle mě bude... Eva? Poslední­ týdny čí­m dál tí­m ví­c vyplňuje bláznivé dny i noci... V podstatě od začátku si tady Terezu nepředstavoval. I když jí­ tuhle parcelu ukazoval, v duchu tu viděl sebe... Co Monika? Roman zastavil na stejném mí­stě, jako pokaždé. Na okraji lesa už je několik stromů, na kterých začí­ná žloutnout listí­. Javory. Na javorech se podzim vždycky objeví­ první­. Vystoupil z auta. Vida, dnes tu nejsem sám. O kus dál po svahu stál tmavý Mercedes a stří­brná Oktávie. Kdopak se to sem přijel podí­vat, že by budoucí­ zákazní­ci? Roman se vydal polní­ cestou kolem zaparkovaných aut. Škodovka má mí­stní­ značku, Mercedes pražskou. Rozhlédl se. Polní­ cestou se blí­žili tři muži. Roman si najednou uvědomil, že je poznává. Tedy dva z nich. Ramenatý Niko z ÄŽáblova klí­na a inženýr architekt Dalibor Souček. No to je tedy překvapení­. Roman se zastavil a kývl na pozdrav. Třetí­ho, drobného starší­ho prošedivělého muže, neznal. Přestože se Borek na Romana usmál, vypadalo to, že není­ zrovna rád, že se tu potkali. Niko i neznámý se tvářili naprosto neutrálně.
„Borku, kde se tu bereš?“ snažil se mluvit klidně, ale zrovna moc dobře mu to nešlo.
„Náhoda, počkej chvilku.“
„No myslí­m, že my jsme domluveni, pane architekte, pro dnešek už vás dál zdržovat nebudu, na shledanou,“ řekl starší­ muž, zlehka pokývl hlavou směrem k Romanovi a otevřel pravá dví­řka Mercedesu. Niko se beze slova posadil za volant a nastartoval.
„Co ti tady chtějí­?“ Roman ukázal bradou za odjí­ždějí­cí­m autem.
„Pan Jaško si to tu chtěl prohlédnout.“
„Nikův šéf?“
„Ano, Nikův taky,“ přikývl Souček.
„Bude tu snad chtí­t něco koupit?“
„No...,“ Souček se na okamžik odmlčel, „už koupil.“
„Co?“
„Všechno.“
„Cože?“ Roman se s nevěří­cným výrazem v rozší­řených očí­ch otočil k architektovi.
„Koupil tu stavební­ pozemky. Všechny.“
„Ty hajzle,“ vyrazil ze sebe Roman.
„Moc dlouho jsi váhal, kamaráde. To v byznysu nejde.“
„Svině...“ Roman se zaťatými zuby zí­ral před sebe směrem ke kopcům v dálce a neviděl nic.
„Postaví­ tu rodinné domky,“ řekl Souček.
„A ty je budeš kreslit.“ Neptal se. Vždyť je to přece jasné.
„Můžeš tu mí­t dům. Vyjde tě to přibližně na stejné pení­ze, jako bys ho stavěl,“ pokrčil Souček rameny. „Jestli máš zájem, řeknu panu Jaškovi.“
„Jsi zrádce...“
„Romane, vzpamatuj se,“ Souček teď mluvil šplně klidným hlasem, „ty přece nejsi žádný podnikatel.“
„Já bych na to ty pení­ze dohromady dal.“
„To přece není­ jen otázka peněz. Zdědil si nějaký majetek, jsi pan domácí­ uprostřed města, můžeš se naučit trochu hrát golf, ale nic z toho z tebe neudělá podnikatele. Romane, ty nejsi žádný hráč, ty jsi rozmazlený požitkář.“
„Závidí­š,“ ucedil mezi zuby.
„A co, prosí­m tě. Ty tvoje děvky?“
„Zmiz odsud.“ Nejradši by se na něj vrhnul.
„Neboj se, nemám čas tu s tebou postávat,“ ušklí­bl se Souček a obrátil se ke svému autu. Když oteví­ral dveře, ještě jednou se k Romanovi otočil. „Jestli tu opravdu chceš mí­t dům, přihlas se rychle. Bude tady o to zájem.“
Roman se za odjí­ždějí­cí­ škodovkou neohlí­žel. Jen se tupě dí­val před sebe a v dálce hory postupně dostávaly ty nejhezčí­ barvy, které podvečerní­ slunce v pozdní­m létu...