Neobyčejná dobrodružství­ dvou darebů, Filipa a Vavřince, která zažijí­ s Měsí­cem na Zemi a potom i v oblací­ch, jsou putování­m do ráje dětství­, v němž je trvalý, hluboký mí­r a štěstí­. Nové vydání­ kní­žky, která naposledy potěšila čtenáře před čtyřiceti lety. Ilustrace Denisa Vodičková-Pavlí­čková.

Ukázka:

Lidé mí­vají­ rádi šplněk a nevědí­ proč. Tu zvedají­ hlavu k večerní­mu nebi, dýchají­ hluboce nosem a k tomu ří­kají­: ,,Dnes je nějak krásně!"
A také ří­kají­, že se měsí­c třpytí­ jako stří­bro, anebo že sví­tí­ jako zlato. Ale nikoho nenapadne, že se vlastně také musí­ vykoupat, aby byl čistý, lesklý a zářivý. Jen dva uliční­ci, Filip a Vavřinec, na to přišli, a právě do těch by to nikdo neřekl. Už také proto, že lidé nevěří­ ničemu, co se nepřihodilo zrovna jim.
Byli ti dva, Filip a Vavřinec, docela obyčejní­ darebové a žili ve vesnici Zelená Kupka nad rybní­kem Rákosní­kem, který byl celý zelený a modrý zároveň. Z chování­ měli trojku - ale celkem nabyli nejhorší­, jen se ráno neradi česali a vypadali podle toho. A nebáli se ničeho, co neznali. Z toho, co znali, báli se nejví­c výprasku doma, diktátu ve škole a starého Joudy ve vsi.
A byli vám dva zaní­cení­ rybáři. A protože se rádi najedli, byla jim dobrá každá mřenka.
Jednou se také stalo, že chytili kapra, a to se poprvé v životě pohádali - komu břicho a komu hřbet. A jelikož se nemohli shodnout, pustili kapra znovu do rybní­ka Rákosní­ka a chytali jen mřenky. Tak si neměli co závidět a spravedlivě se dělili - tobě mřenka, mně mřenka.
A jednou, když ti chlapci seděli na břehu rybní­ka a dí­vali se do vody, jestli se jim v děravé sí­ti netřepotá rybka, uviděli najednou, že od lesa přichází­ malý člověk, a ten má obrovskou zlatou a kulatou hlavu.
,,Podí­vej," ří­ká najednou Filip. ,,Koukni se, Vavřinče, co to přichází­ od lesa za divnou osobu?" ,,Pro okouní­ ocas," poví­dá Vavřinec, ,,člověk to není­, protože má hlavu ze zlata. Zví­ře to není­, protože má lidské oči. Vodní­k to nebude, protože náš vodní­k, jak ho znám, by se tak daleko nepustil. Pro sedmnáct švestek, Filipe, prvně v životě mi jde hlava kolem."
A už mlčeli a byli zticha jako pěny.